LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Phil Anselmo je rozhodně jednou z klíčových osobností pro americký metal obecně. Legendární PANTERU nasměroval tím správným směrem vstříc legendárnosti, svou nezastupitelnou pozici má i v superskupině DOWN, podílel se na formování sludge metalu, cizí mu nejsou ani jiné žánry a objevil se v celé řadě krátkodechých i dlouhodobějších záležitostí.
Projektem, který je možné označit za ve své podstatě sólový, je PHILIP H. ANSELMO & THE ILLEGALS. S ním vydal letos druhou studiovou desku „Choosing Mental Illness As A Virtue“. Kromě samotného Phila se na desce podíleli ještě Stephen Taylor, Walter Howard a dvojice bubeníků José Manuel Gonzales a Jimmy Bower.
Na novince Anselmo vyměnil vše za hněv, zlobu a nasranost. Téměř zmizely melodie, dravé pasáže se na sebe připojují beze švů. Důležitý je neustálý tlak, ostré tempo a výraz. Deska si ledacos bere z nejstarších thrashových alb SLAYER („Little Fucking Heroes“), Anselmo blackmetalově řve až kvičí („Utopian“), odskakuje k deathmetalu, bicí hardcorově zběsile uhání a kytary staví své stěny z ostře sekaných riffů ve stylu nahorů-dolů-nahoru-dolů.
Phil Anselmo byl vždycky velmi silovým zpěvákem. Jeho specifický pěvecký výraz mu ostatně zajistil nezastupitelné místo v metalových dějinách. Tady ze sebe v gejzírech doslova chrlí absolutně prožitou naštvanost.
Bohužel je to ale i to, na co album tak trochu dojíždí. Anselmo je vlastně „jen“ nasraný, hudba mu v tom sekunduje a na novince se tím pádem prakticky vůbec nic neděje. Po čase se tak stane spíše ubíjející a i ta pouhá třičtvrtěhodina, kterou má, se může zdát dlouhá. Na to, aby skutečně nadchla, je pouhý výraz málo, když nosných nápadů se nedostává.
Philip H. Anselmo je zdravě naštvaný, jeho „Ilegálové“ mu zdatně sekundují. Bohužel tam není cokoliv navíc.
6 / 10
Philip H. Anselmo
- zpěv
Jimmy Bower
- bicí
José Manuel Gonzáles
- bicí
Walter Howard
- bicí
Mike De Leon
- kytary
Stephen Taylor
- kytary
1. Little Fucking Heroes
2. Utopian
3. Choosing Mental Illness
4. The Ignorant Point
5. Individual
6. Delinquent
7. Photographic Taunts
8. Finger Me
9. Invalid Colubrine Frauds
10. Mixed Lunatic Results
Choosing Mental Illness As A Virtue (2018)
Walk Through Exits Only (2013)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Season Of Mist
Stopáž: 46:00
Produkce: Stephen
Studio: Nodferatu's Lair, Northshore, LA
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.